Jako každý rok jsme i léta páně 2025 vyjeli na taktovou expedici, abychom zjistili, jak lze také organizovat veřejnou dopravu. Naším cílem se opět po 6 letech stalo Norsko, což ale vůbec nevadí, neboť pamětník tehdejší expedice byl v nové sestavě pouze jediný. Navíc tato expedice nás měla zavést do zcela jiných končin Norska než ta předchozí.
Prvním cílem se stalo pochopitelně Oslo vzhledem ke své hlavnosti a také přijatelnosti spojení. Po cestě nočním vlakem do Poznaně a ranním letu do „Osla“ (uvozovky zcela záměrné, neboť z letiště Sandefjord jsme museli jet ještě více než hodinu vlakem, který byl navíc v části trasy nahrazen autobusy) jsme začali objevovat krásy nejen dopravních systémů města, jako jsou například povrchová linka metra ke skokanským můstkům na Holmenkollenu, funkcionalistická radnice nebo losí burger.
Po pár dnech v Oslu jsme se vydali vlakem k severu. Po celém dni náročné cesty přes Lillehammer, pohoří Dovrefjell a zajížďkou náhradními autobusy přes Åndalsnes jsme dorazili do Trondheimu. Toto město pro nás bylo zajímavé především nejsevernějším tramvajovým provozem na světě, který navíc spěje k postupnému zániku, neboť se salámovou metodou postupně vzdaluje od centra města a ztrácí tak na významu.
Dále jsme se vydali na další celodenní vlakovou pouť do Bodø. Poměrně kompaktní a nepříliš zajímavé město na pobřeží jsme opustili dalšího dne časně z rána, abychom navštívili krásný ostrov Værøy. Krásné výhledy jsou sice fajn, ale byli jsme tam především kvůli letu objednávanou vrtulníkovou linkou zpět do Bodø. Kromě unikátního zážitku šlo i o velkou časovou úsporu (trajekt pluje asi 3 hodiny a vrtulník letí 20 minut) a značný finanční výdaj (trajekt je zdarma a vrtulník stojí v přepočtu vyšší stovky korun).
V Bodø železnice končí, neboť dál to nacisté za války nestihli. Do Narviku jsme tedy museli jet autobusem. I za využití trajektu jsme cestou obdivovali nedotčenou přírodu a hluboké fjordy. V Narviku jsme vzhledem k nepřízni počasí navštívili místní muzeum, jehož značnou část tvořila i expozice o historii místní železnice Ofotbanen, sloužící k přepravě železné rudy do místního přístavu. Večer jsme ochutnali rybí kuchyni (alespoň ti z nás, kdo neměli velrybí burger) a ráno se vydali právě po Ofotbanen k postupné cestě zpět na jih.
Cesta vlekm do švědského přístavního města Luleå byla také celodenní a vedla mimo jiné i přes hornické město Kiruna, známé především svým probíhajícím postupným ústupem před dopady důlní činnosti. Luleå je na rozdíl od Bodø poměrně roztahaná, ale ještě méně zajímavá. Městská doprava je zajišťována výhradně autobusy, a tak jsme zajímavosti museli aktivně vyhledávat. Viděli jsme například místní radnici, obrovskou ocelárnu nebo potní vesničku kousek za městem. V některých autobusech byly pak k vidění opravdu neobvyklé interiérové kreace.
Z Luleå jsme pak už s přestupem ve Stockholmu letěli ku Praze a těšili se opět na letní počasí, které vyjma Osla připomínalo v Norsku ponurý podzim.